Politické atentáty jsou součástí historie, bohužel i současnosti

Atentát na Roberta Fica v Handlové, teď na Donalda Trumpa v Pensylvánii. Děje se v posledním období něco, na co nejsme zvyklí. Historie však vypovídá o tom, že tyto činy nejsou naneštěstí ničím výjimečným. 

 

Zvláště pak ve Spojených státech amerických. Úplně nejznámější atentát se odehrál v Dallasu v pátek 22. listopadu 1963. Mimořádně populární americký prezident John Fitzgerald Kennedy zde zahajoval kampaň za své znovuzvolení. Město zvolil proto, že v něm v předchozích úspěšných volbách dopadl úplně nejhůř. S manželkou Jacqueline – také velice populární – byli posazeni na zadní sedadla a oba měli vytrvale zdravit přihlížející na své straně ulice, aby nikdo neměl pocit, že se k němu obracejí zády. V limuzíně byl i guvernér John Connely s manželkou Nellie. 

 

Před půl jednou vjeli na náměstí Delay Plaza. Lidé jásali. Guvernérova žena se obrátila k prezidentovi. „Nemůžete říct, že vás Dallas nemiluje.“ Ten s úsměvem odpověděl: „Ne, to se říct nedá.“ V tom se ozvaly výstřely. První ve 12:31. Pak další. Jedna zasáhla prezidenta fatálně do hlavy. Za pachatele byl označen Lee Harvey Oswald, který měl pálit ze šestého patra nedaleké budovy Texaského knižního velkoskladu. Spekulovalo se však i o dalším střelci. Ostatně těch spekulací o tom, kdo stál za tímto atentátem byla celá řada. 

 

Zpopularizoval je i začátkem devadesátých let natočený film JFK režiséra Olivera Stonea. Podle něj stála za vraždou americká tajná služba CIA, a střelců bylo víc. Už od premiéry filmu však režisér čelil kritice, že manipuluje s fakty. Dle dokumentárního filmu JFK – nezvratný důkaz podle stejnojmenné knihy shrnující výsledek čtyřletého vyšetřování australského detektiva Colina McLarena vypálil skutečně první výstřely Oswald. Osudný poslední výstřel, který rozbil prezidentovu hlavu, však podle dokumentu vyšel nešťastnou náhodou ze zbraně jednoho člena ochranky. Samotného Oswalda o dva dny později, v neděli 24. listopadu, při převozu do věznice za přítomnosti televizních kamer zastřelil majitel nočního klubu Jack Ruby. 

 

Prokletí rodiny Kennedyů tím však neskončilo. Bratr prezidenta Johna Kennedyho Robert byl za jeho vlády ministrem spravedlnosti. V roce 1964, rok po smrti svého bratra, byl Robert F. Kennedy zvolen do Senátu za stát New York a o čtyři roky později kandidoval na prezidenta. Vystupoval proti rasové diskriminaci, prosazoval smlouvu o nešíření jaderných zbraní, navrhl koncept nové politiky vůči Latinské Americe a poukazoval na údajnou nemorálnost a nesmyslnost vietnamské války. Byl zavražděn 5. června 1968, krátce poté, co na demokratických primárkách, které se konaly v hotelu Ambassador v Los Angeles, přednesl svůj projev.

 

Poté, co promluvil ke svým příznivcům 5. června časně z rána z balkónu v hotelu Ambassador v Los Angeles, směřoval do kuchyně, aby tam některé z nich pozdravil. V úzké chodbě plné lidí vytáhl Sirhan Bishara Sirhan, čtyřiadvacetiletý mladík původem z Palestiny, malý revolver a Kennedyho střelil do hrudi. Motivem měla být americká podpora Izraele v Šestidenní válce. Těžce zraněný Kennedy byl ihned převezen přivolanou sanitkou do nemocnice, ale již se neprobral z bezvědomí a zemřel ráno následujícího dne. I v tomto případě vznikají konspirační teorie, v nichž se objevují CIA, FBI či mafie. 

 

Dva měsíce předtím se odehrál v USA další atentát. Jeho obětí se černošský aktivista a baptistický kazatel Martin Luther King. Dne 4. dubna 1968 v 18:01 byl na balkóně 2. patra motelu Lorraine v Memphisu v Tennessee zastřelen. Jeho vražda vedla k vypuknutí nepokojů ve více než 60 městech. Dva měsíce po vraždě byl na letišti Heatrow zadržen podezřelý James Earl Ray a okamžitě byl převezen do Spojených států, kde byl za vraždu Martina Luthera Kinga odsouzen na 99 let vězení. Proč na něj střílel, jestli jednal sám, či na něčí objednávku, o tom se spekuluje dodnes.

 

Po atentátu se v černošské komunitě šířila myšlenka, že nešlo o čin jednoho pachatele, ale že se King stal obětí rozsáhlejšího spiknutí. Kingova rodina i jeho kolegové poukazovali na to, že aktivistu i jeho doprovod dlouhodobě sledovala FBI, která prý měla za cíl hnutí za občanská práva zdiskreditovat a zničit.

 

Atentátu čelil i americký prezident Ronald Reagan. 30. března 1981 ve chvíli, kdy Reagan přecházel ke své limuzíně, se na chodníku před washingtonským hotelem Hilton rozlehlo šest výstřelů. Terčem byl prezident, střely ale zasáhly celkem čtyři muže. Všichni naštěstí přežili. Střelcem byl čtyřiadvacetiletý John Warnock Hinckley.

 

Důvod činu byl bizarní. Hinckleyho zcela chorobně uchvátila herečka Jodie Fosterová a hodlal ji svým činem zaujmout. Tento atentátník pro nepříčetnost neskončil ve vězení, ale na psychiatrickém oddělení Nemocnice svaté Alžběty ve Washingtonu, kdy pobýval až do roku 2016. Ronald Reagan podstoupil po atentátu dvouhodinovou operaci, při níž mu lékaři vyňali střelu ze zasažené plíce. Navzdory věku i vážnému zranění se prezident rychle zotavoval a už 11. dubna se vrátil do Bílého domu.

 

Pokud se podíváme hlouběji do americké historie, pak zásadním byl atentát na amerického prezidenta Abrahama Lincolna, jenž stál proti rozšiřování otroctví. Čímž si proti sobě popudil některé bílé jižany, zvláště pak jednoho. Tři dny po skončení krvavé války Severu proti Jihu Lincolna zastřelil ve Fordově divadle ve Washingtonu zastánce otrokářství John Wilkes Booth.

 

Zastřelen byl i prezident James Abram Garfield na nádraží v Baltimore 2. července 1881. Vrahem byl právník Charles Guiteau. Motivem byla pomsta za to, že mu prezident neprokázal dostatečný vděk, když byl zvolený do prezidentského úřadu. Byl přesvědčený, že jeho politická práce byla pro Garfieldovo zvolení klíčová a očekával odměnu v podobě diplomatického postu v Paříži, což se nestalo. Dalším zavražděným americkým prezidentem byl William McKinley 14. září 1901. Atentátník Leon Czolgosz nesouhlasil s jeho politikou. Atentátu čelil i americký prezident Theodore Roosevelt, kterého 14. října 1912 postřelil útočník John Schrank.

 

Atentáty na politické představitele se samozřejmě neodehrávají jen v USA, ale prakticky všude ve světě. Například v Indii, kde byla v roce 1984 zavražděna dvojnásobná ministerská předsedkyně vlády Indira Gándhíová. O sedm let později i její syn, který byl také indickým premiérem, Rádživ Gándhí.

 

Z pohledu Evropy v novodobých dějinách vzbudil velkou pozornost atentát na švédského premiéra Olofa Palmeho. Sociálně demokratický politik byl zastřelen 28. února 1986, když šel v centru Stockholmu společně s manželkou a synem z kina. Vražda otřásla nejen Švédskem podobně jako USA vražda Johna F. Kennedyho. Spekulace o tom, kdo byl vrahem, se táhly několik desetiletí. Měly politické pozadí. Mluvilo se například o jihoafrické či chilské stopě. Policií byl zadržen jako podezřelý z činu recidivista Christer Pettersson. Byl za vraždu Palmeho i odsouzen v roce 1988 poté, co ho jako vraha označila paní Palmeová. Po odvolání k odvolacímu soudu byl však zproštěn viny.

 

V červnu 2020 hlavní žalobce Krister Petersson oznámil svůj závěr, že nejpravděpodobnějším pachatelem je Stig Engström, také známý jako „Skandia Man“. O jeho vině nesvědčí žádný přímý důkaz, ale žalobce zmínil Engströmovu znalost zbraní, vazby na kruhy nepřátelské k Palmemu a podobné oblečení, jaké popisovali někteří svědci atentátu. Protože však Engström 26. června 2000 zemřel a nebylo možné provést žádné další vyšetřování nebo soudní opatření, bylo vyšetřování oficiálně uzavřeno. Policejní vyšetřování tak probíhalo bezúspěšně po dobu 34 let.

 

Oficiální neusvědčení pachatele vedlo k mnoha dohadům a konspiračním teoriím. Skutečnost, že Palme neměl osudné noci ochranku, však není překvapující. I v premiérské pozici se snažil žít co nejobyčejnější život. Bez osobního strážce vycházel ven z domova často, ba demonstrativně. Řadu konspiračních teorií také narušuje skutečnost dosvědčená Lisbeth Palmeovou, že rozhodnutí navštívit kino bylo spontánní a učiněné těsně před návštěvou.